V každém je sopka, zdánlivě spící
před níž jsme zcela bezbranní
občas nám doutná pod čepicí
to se jen vrtí ze spaní
pak ale náhle, u ranní kávy
či večer v baru u sklenky
začne se čertit, jen místo lávy
vychrlí divné myšlenky
Myšlenka myška, hladová věčně
zábrany lehce přehryže
utečeš z domu k pohledný slečně,
toužíš po stavu beztíže
a sopka se činí, a tělo se chvěje
jak země kdesi pod Etnou
a oči se lesknou, a slečna se směje
dokud se ústa nestřetnou
Nejmenší z všedních přírodních dramat
a jak nám dává do těla
a budem se trápit, a budeme klamat
a zbyde z nás trocha popela...