Z cest mých po světě se vracím, moje lásky
v botách z Mexika a v blůze z Valencie
jež se přimyká jak prsty světlovlásky
k mojí hrudi tam, kde temně srdce bije
sklenku z Place Pigall a snítku manzanity
jak jen pršelo, jak hořely mi líce
bylo přetěžké v slova změnit city
a všechny krásy světa vplést do pohlednice
Včera navečer mne objímala žena
ale znělo to jako když potápí se loď
a pak zmizela, a s ní barva neproměnná
kde se skrýváš, družko hadů, krásná prý neznámá
snad v sklepích Stalingradu, v bílých zdech Alama ?
Z cest mých po světě se vracím zase domů
plný tequily od Tehuatepecké šíje
sám a opilý a nepodobný tomu
kdo si čechrával svá pírka ironie
křížek z kláštera tam na Athoské hoře
srdcem v Clais a duší ve španělské botě
kdy mi nesmírné a nenechavé moře
je jen průvodčím vší touhy po životě
Včera navečer jsem zamknul na petlici
že nikomu nic není do mé samoty
jen jedna píseň pořád cloumá okenicí
tenkrát v krčmě v Nikopoli, nebo snad v Samaře
mi ji voják s bílou holí vykřičel do tváře
Bude noc, Amien se barví dozlatova
píšu o loďkách na slavné řece Somě
přitom netuším, zda veškerá ta slova
nejsou jen pochybnosti o tobě a o mně...
a ty?